Létání do dálky

Ještě stále jsme ve světě víl. Je tu krásně a slunečno. Ve volných chvílích se koupeme a chodíme se družinkami do lesa hrát různé hry. Dnes budeme závodit v létání. Máme dvě hodiny na to, abychom dolétli co nejdál ve velmi zrádném prostředí a zase se vrátili. Co nejpřesněji na čas. Ale má to jeden háček. Nikdo z nás nesmí mít hodinky. A jako odměna za náročnou misi se večer můžeme těšit na diskotéku. Konečně děti využijí své kostýmy. To bude rej! Petr Pan
 

Zápisky z cest

EXPEDICE KARLŠTEJN Vyšli jsme z tábora lesní cestou a stoupali do kopce, kde jsme museli zdolat lesní potok. Po vystoupání dlouhého kopce jsme narazili na ostružiní a kopřivy, které nás nepřekvapily. Došli až k rozvodněné řece. Dále jsme vyšli „černou sjezdovku“, poté písčitou Saharu, kde jsme se pěkně zapotili a nyní zase stoupáme. Někteří jedinci už cítí únavu, ale přesto jsou stále stateční a bojují dál. Po dlouhé klikaté stezce jsme narazili na tropickou hustou džungli plnou jedovatých hadů a masožravých opic. Cesta se nadále zužuje a snižuje a snižuje.. Po chvíli jdeme po čtyřech a nakonec se plazíme po zemi jako Indiana Jones. Cestou jsme narazili na království mravenců a nyní jdeme ve vysoké trávě plné motýlů a luční víl. Stále kráčíme nekončící trávou, která se po chvíli mění v neprostupný deštný prales. Vypadá to, jako kdybychom prošli teleportačním zařízením a ocitli se na vrcholcích jihoamerických hor. Po necelé hodině našeho putování se objevila první krvavá rána a také jsme byli donuceni k použití mačety našeho vedoucího kvůli neprostupnému houští v prudkém kopci, který musíme úspěšně zdolat, abychom mohli pokračovat ve výpravě. Konečně po dvaceti minutách únavného klesání jsme si dopřáli alespoň chvíle odpočinku, ale cesta nekončí, proto musíme sebrat zbytek sil a pokračovat v našem dobrodružství. Procházíme kolem Amazonky a později se dozvídáme, že jediná cesta vede přes ni. Most jsme nenašli, proto se musíme vrhnout do smrtících spárů divoké řeky. Řeku už jsme úspěšně překonali bez jediného zranění, ale s mnoha smáčenými botami. Potom co jsme opustili džungli, následovalo houští kopřiv. To jsme pomocí naší mačety hravě zvládli. Teď už pravděpodobně míříme směrem do tábora. Zhruba po dvou hodinách náročné trasy jsme konečně dorazili do tábora. Naše putování bylo úspěšně zakončeno selfie z řeky. Skvělé jsme si to užili a náramně se pobavili  Eliška Svobodová, Terka Hradecká a Kristýna Bednářová
 

Zápisky z cest

EXPEDICE KRVAVÉ BAMBULE Po odstartování jsme prošli kolem malého buzeráku a zamířili na hrad. Chvíli pokračovali po prašné cestě a vystoupali do svahu jako na Mount Everest. Prošli paloučkem Yettiho a překonali touhu sníst neznámé houby, i když jsme měli větší hlad než vlci. Dále jsme přešplhali dvě vyvrácené sekvoje a přizvali jsme Avatara na pomoci. Jen díky jemu jsme vystoupali strmou skálu. Proplížili jsme se džungli, ostnatých a jedovatých stromů. Prošli loukou obživlých rostlin skrz bažiny plné gejzírů, při které jeden z expedice upadl do křoví z moukorockých rostlin. Dále sestoupali sráz z hory Fundži. Prošli kolem hradu Bradavice a seběhli do propasti smrti. V ní přebrodili řeku Nil a přešli šestiproudovou dálnici a znovu vystoupali na dlouhý vysoký val ze zlata a objevili tábor z doby bronzové plný koster mrtvých zlatokopů. Obětovali čtyři členy naší osádky, aby prozkoumali tábor. Po chvíli je napadli spidermani, a proto se důvodu bezpečnosti museli zpět vyškrábat z Mariánského příkopu. Dále pokračovali po hřebeni bábovky, při čemž náš velitel vyšplhal na ponorku Německa chráněnou ostnatým drátem, aby zhodnotil obsah terénu. Vyhodnotil, že přejdeme do pískové rokle pod štítem ze skleněné rudy. Pokračovali po poušti, kde většina umírala horkem, ale zásoby vílí vody nás zachránili. Dále jsme pokračovali po bůvolí stezce, kde kolem nás projížděli cirkusové vozy. Spatření byli i hroši na kolech. Překonali jsme vysutý most nad otrávenou řekou a potkali dva mozkomory na motorkách. Šli jsme tak dlouho až jsme došli do vesnice Umpalumpů, kde jsme dostali možnost smočit upocené a urosené části těla a ulevit zraněním. Nad řekou Uzdravení rostl strom červených bobulí, který byl napaden zákeřným parazitem. Proto jsme nemohli zkusit. Venca, náš velitel, přišel za neznámého důvodu k hlubokému zranění. Z úporného horka jsme vyšli do džungle, kde všichni byli opojeni chladem. Zahájili jsme návrat do tábora a začali plnit naše těžké Úkoly. Kolem nás byl slyšet zvuk vlků, jak přivolávají své druhy. Proto jsme přidali do kroku, aby nás nesežrali. Všichni začali stávkovat, naše dvorní dáma padla do spárů chrabrých mužů, kteří ji pomohli. Při průchodu porostem obsahujících HCOOH (mravenčí kyselina) velká část naší výpravy padla na zem v bolestech a ostatní nemohli nic dělat, protože na kyselinu mravenčí není jed. Všichni už se těšili na vílu Sink. Z posledních sil a v bolestech jsme se prodírali horskými přesličkami a znovu začali stoupat na hadí louku. Vystoupali jsme na hory Vody, napili se a pokračovali kolem hráškového pole přes les Překvapení, ale nic nás nepřekvapilo. Všichni už tušili, že jsme blízko tábora, ale narazili jsme na rozcestí. Proto začala vážná debata. Po dlouhém rozhodování zvítězila strana levá a zatím se zdá, jako ta správná. Všechno šlo dobře do té doby, než se mraky začaly zatahovat a začalo to vypadat na tornádo. Záhy na to jsme spatřili Yettiho palouček a věděli, že už jsme blízko. Sešli jsme Mount Everest a vydali se oklikou přes les Šišek do tábora. Nad našimi obydlími jsme měli poradu o čase a poté jsme zamířili do tábora. Tereza Ondryášová
 

Zápisky z cest

EXPEDICE ŽLUTÍ VÍLÍ MSTITELÉ Výprava za letem Bylo pozdní odpoledne 5. 7. 2016. Bylo kolem patnácti třiceti. V počtu 22 děti a třech vedoucích – úkoly byly jasně řečené – první úkol přijít přesně za dvě hodiny, druhý přinést klacek přesně jeden metr dlouhý, třetí úkol přinést kamen jedno kilo těžký. Vyšli jsme každý do tohoto úkolu bezhlavě. Další z úkolů bylo také jít tou nejdrsnější cestou. Proto se náš tým rozhodl jít vodou plnou kamení a studené vody. Přešli jsme. Čekala nás další překážka – „vysoký kopec“. Všichni jsme se dali po čtyřech do boje - před námi se tyčily stromy, pařezy, kamení, sesouvající se zem a bodavé větve. Narazili jsme na něj. Na velikánský strom, který nešel obejíti. Nejmenší neměli s velikánem žádné problémy. Došli jsme na vrchol a nastala další výzva – neúprosné bodavé chrastí. Stačilo malé zaváhaní a neměli jsme oko. Když jsme vyšli, museli jsme jít opatrně, aby nás nikdo neviděl a zašli jsme znova do lesa. Narazili jsme na pole s balíky sena a tady začal první problém. První členové týmu dostali alergii. Vše jsme však zvládli, dali jsme si malou přestávku na napití a šli jsme dál. Do očí nás bodal štiplavý oheň, který zapálili místní trempové. Poté jsme narazili na indiány, ke kterým jsme došli až domů, proto jsme zatočili doprava a přeskakovali prohlubeň. Když jsme vyšli z lesa, narazili jsme na kopřivy. Statečně jsme je překonali a narazili jsme na posed, který byl opuštěný. Vylezli jsme na něj a udělali jsme hromadnou fotku. Začali jsme se vracet do tábora přes louky a v tu chvíli jsme si všimli velkého černého mraku, který se tyčil na obloze. Usoudili jsme, že je to bouřkový mrak. Zrychlili jsme a nazpátek jsme šli už po cestě, protože jsme si nemohli dovolit větší ztráty. Nastal velký strašák „vysoký kopec“. Při cestě jsme našli jeden metr dlouhý klacek, který se z důvodu velkého srázu dolů zlomil, ale našli jsme další. Všichni jsme došli na konec kopce a došli do tábora s pár odřeninami. Naše krev bude označovat naši návštěvou do konce světa. Chtěla bych poděkovat celé expedici za perfektní nasazení a skvělou práci.
 

Zápisky z cest

EXPEDICE ŠAMPEOVÉ Vyšli jsme směrem k bazénu a přes potok pokračovali dál. A jako blázni jsme se rozhodli jít do největšího krpálu naproti táboru. V půlce kopce jsme toho začali ohromně litovat. Po několika minutách a po 697 krocích jsme kopec zdolali. Kopec zvládla bez obtíží i naše nejmenší členka - pětiletá Nikolka! Po malé přestávce na pití jsme se dále vydali na cestu. Prošli jsme vysokou travou a šli odhodlaně přes kopřivy. Bez problémů jsme si dali fotku v kopřivách. Pár z nás z toho mělo strach, ale zvládli jsme to! Vydáváme se směrem do mírného kopce a náhle jdeme do malého srázu a všichni perfektně zvládneme. Máme za sebou cca 25 minut a jsme všichni úplně skvělí! Naše napínavá cesta pokračuje mezi stromy. Po cestě jsme měli krásný výhled na starý Svojanov. Poté jsme si udělali hromadné fotky na stromech. A já jako zapisovač všude jako vždy poslední. Po cestě jsme potkali spoustu ovcí a koz u malého statku. S radostí jsme navštívili malý statek se spoustou dětí. Holky se pomazlily se psem a šli jsme dál. Vydali jsme se dále tím nejhustějším lesem směrem vpřed. Máme za sebou 1529 kroků. Prošli jsme kopřivami, malinami a šípky. Došli jsme na malý plácek a po chvilce šli dál. Čekali jsme na poslední, tedy mě! Našli jsme vánoční stromeček a schovali si ho v lese. Dále pokračujeme po zadku dolů a to všichni povinně! Jdeme odhodlaně podél plotu směrem dolů. Prošlí jsme úsekem, který byl pokryt malinami a ostružinami. Skočili jsme na cestu ze 1,5 m vysokého převisu. Prošli jsme 120 cm vysokými kopřivami a hrdě šli dolů. Máme za sebou přibližně půlku cesty a půlku určeného času. Plní síly a odhodlání se chystáme korytem z kopce přímo dolů. Let´s go! Mimochodem je celý prorostlí trním, kopřivami, maliním, ostružinami a stihli jsme i foto. Kluci z 910 ochotně pomáhají malým dětem i vedoucím. Jsou skvělí! Nabrali jsme vražedné tempo, ale všichni zvládáme s nadhledem. Po cestě dolu jsme našli spoustu hub a hlavně hřibů. Po dlouhé náročné a nebezpečné cestě vidíme silnici. Celou cestu směrem dolu jsme si přišli jako na řece (divoké a rozbouřené). Nakonec jsme se rozhodli trasu změnit a na silnici se nevydat a pokračujeme dále lesem! Všichni živi, zdrávi, unaveni, ale spokojeni. Vyšli jsme na loučce kousek od tábora. Pokračujeme houštím do potoka. Potokem jsme šli asi sto metrů, dokud jsme všichni nebyli dost mokří. Naše cesta pokračovala kolem tábora a mířila k vysokému kopci. Zdolali jsme ho s přehledem. Na kopci jsme se rozhlédli a užívali si výhled. Poslední částí našeho putování bylo seběhnutí kopce neboli RUN HILL - jak by řekli kluci. Po cestě do cíle nás napadli smrtící včely a pobodaly nám pár členů z našeho úžasného týmu. Seběhli jsme kopec a všichni statečně a hrdě si to namířili do tábora se slovy: My neřveme, my jsme potichu! Byl to úžasný zážitek a všichni jsme to zvládli skvěle. Jsme boží – jsme skvělí a jsme nejlepší!
 

Zápisky z cest

EXPEDICE LOS LEDNIČKOS Sešli jsme brutální kopec. Prošli jsme kopřivovou plantáží, narazili jsme na rozvodněnou řeku. Mokré boty nepřipadaly v úvahu, a tak jsme se zuli a brodili se řekou bosí. Poté jsme se stále bosí brodili kopřivami až k silnici. Radovali jsme se, radost nás ale rychle přešla. Ani mě nenapadají vhodná slova, která by nejlépe vystihla brutálnost a nebezpečnost kopce, který jsme právě vyšli. Ovšem nebezpečí ani zdaleka nekončí, přelézáme plot, před námi je tmavé houští, jistojistě si jdeme pro smrt. Skutečně se tak stalo, naše výprava přihází o prvního člena a je jím Tadeáš. Uspořádali jsme mu řádný pohřeb a zakopali ho. I přes tuto ztrátu musíme pokračovat dál. Přelézáme hradbu ze dřeva a dále se prodíráme houštím. Narážíme na indiány, zabijí nás? Přezíráme i narážíme na mamuty, buvoly, ale stále přežíváme a vydáváme se dál. Dále se prodíráme hustým houštím. Procházíme temným lesem. Přicházíme na louku a vydáváme se z nebezpečně prudkého kopce dolu. Přecházíme frekventovanou silnici a opět se bosí brodíme přes potok. Studí to, bolí to. Bosí pokračujeme po kamenité cestě, kameny se nám zařezávají do chodidel. Dočkali jsme se, jsme v cíli! Sába